Článek od: Ch. Schloetzer, z webu: Sueddeuteche, 3.8.2018
Již více než 2000 let se na ostrově Chios v Egejském moři sklízí zvláštní pryskyřice: Na ostrově se pěstuje masticha. Je vyhledávaná farmaceutickým a kosmetickým průmyslem a gastronomií.
Chios
Je řecký ostrov v severní části Egejského moře, v blízkosti se nachází turecké pobřeží. Chios měl mnoho cizích pánů, které ani v nejmenším nezajímaly borové lesy nebo pláže s jemnými oblázky na severu protáhlého ostrova, ale vždy jen jeho jih. Rostou tu totiž přikrčené, věčně zelené stromy, z nichž kape zázračná pryskyřice: masticha. Světová exkluzivita, už více než dva tisíce let.
Pryskyřice
Už starověcí lékaři věděli, že se tato pryskyřice dá použít k hojení popálenin a žaludečních potíží, že se dá žvýkat a že zbavuje zápachu z úst, a proto byla masticha velmi oblíbená v harému istanbulského sultána. Dají se s ní také vylepšovat sladkosti a jako kadidlo prý zahání zlé duchy.
Tyto keřovité rostliny jsou příbuzné pistáciím, daří se jim i na jiných pobřežích Středozemního moře. Pouze na ostrově Chios však z jejich popraskaných kmenů vytéká tolik vodnaté bílé nebo nažloutlé pryskyřice, že se z ní dá dělat výnosný obchod. Zemědělci na Chiosu říkají, že jejich mastichovníky „pláčou„. Jak to dělají?
Slunce a masticha
Slunce právě vyšlo, a přesto už má sílu. Giannis Koutroumbes má na sobě sepranou kšiltovku, plnovous a šedé tepláky. Farmář stojí na svém poli, země je suchá jako kost, ale tvrdé listy jeho mastichovníků jsou sytě zelené. Mají rády teplo, déšť je jejich nepřítel. Koutroumbes se plochou ruky natáhne do větví keře vysokého jako hruď. „Tohle je jedno z mých dětí,“ řekne. Mladý stromek zasadil před čtyřmi nebo pěti lety. Staré stromy mají pokroucené kmeny; zhruba po 70 letech přestávají plodit mastichu. Koutroumbes si přiloží prsty k nosu. „Vůně je v listech,“ říká. Masticha má jemnou, lehce nasládlou vůni.
První, co se Giannis Koutroumbes dozvěděl o mastiše, bylo od jeho dědečka. Jako dítě s ním chodil po strmých svazích a viděl, jak se v červenci ostrým kovovým klínem vyřezávají do kmenů deset až patnáct milimetrů dlouhé a čtyři až pět milimetrů hluboké zářezy. Najednou jen několik a po několika dnech další. Ty pak se vydají pryskyřici. „Začínáte s malými stromky, abyste je to naučili,“ říká Koutroumbes. „Když jim pak nějakou dobu neublížím, zase zapomenou.“ Pak pryskyřice přestane kapat. Farmář mluví, jako by nikdy nedělal nic jiného než hladil a zraňoval mastichové stromy. Ale to není pravda. Ve skutečnosti je to elektroinženýr.
Mastichové vesnice jsou svědectvím rané kapitalistické kultury
Studoval na Krétě, potkal tam svou ženu, mohl zůstat. Ale pak se rozhodl vrátit se svou ženou a malým synem, protože věří, že „tady mám dobrou budoucnost“. Protože masticha je dnes stejně žádaná jako před mnoha sty lety. Farmaceutickým a kosmetickým průmyslem i mistry kuchaři.
Mnozí na ostrově Chios se však již svých speciálních stromů vzdali a nechali je uschnout. V generaci Giannise Koutroumbese mnozí chtěli opustit ostrov, jít na univerzitu, utéct z vyprahlých polí. Ještě předtím mnoho obyvatelů ostrova Chios emigrovalo do Ameriky, Kanady, Německa. Staré vesnice chátraly, stromy zapomněly plakat.
Mastichochoria
Chios a masticha (řecky Mastiha) k sobě odjakživa neodmyslitelně patří. Celá historie ostrova se odvíjí od tohoto přírodního produktu. Vesnice jsou spíše malá opevněná městečka s vysokými zdmi na obranu zvenčí a vězeňským uzavřením uvnitř – a to vše kvůli mastiše. Těchto 21 mastichových vesnic – Řekové jim říkají Mastihohoria – postavili ve 14. století janovští obchodníci. Ti předtím získali právo na využívání ostrova. Janovští za tímto účelem založili akciovou společnost, dvanáct rodin dostalo po 1000 akciích. Všichni si za svá jména dali přídomek „Giustiniani“, protože sídlo jejich společnosti bylo v Palazzo Giustiniani v Janově.
Na nátlak Janovských museli všichni pěstitelé mastichy přesídlit do nově vybudovaných 21 obranných vesnic, kde je měli pod kontrolou Giustiniani. Nechtěli přijít ani o kousek vytoužené pryskyřice. Nelegální držení mastichových perel trestali křesťanští janovští páni středověkými tělesnými tresty: uříznutím uší nebo nosu až smrtí oběšením.
Olimpi
Mnohé z mastichových vesnic existují dodnes, jsou vystavěnými svědectvími rané kapitalistické kultury, kde bylo vše podřízeno maximalizaci zisku. Takovým místem je i Olimpi. Každý, kdo se blíží k městským hradbám, chvíli hledá vchod do bludiště uliček. Plán uliček je pro návštěvníka sotva patrný. Domy nechávají jen málo mezer, obyvatelé mohli chodit od domu k domu po plochých střechách. Labyrintovitost měla znemožnit cizím lidem vniknout na místo a zmocnit se zásob mastichy. Zemědělci byli chráněni – a zároveň uvězněni.
Muzeum mastichy
Dřevěný model Olimpi je vystaven v Muzeu mastichy. Toto muzeum bylo vybudováno teprve před dvěma lety ve strmém svahu nedaleko největší dochované vesnice Pyrgi. Z úpatí kopce se zdá, že se šikmé střechy budovy vznášejí ve vzduchu. Je to elegantní budova ze dřeva a skla, financovaná z velké části z programu EU a stála přibližně devět milionů eur. Upozorňuje na to cedule u vchodu. Dosud sem přišlo 120 000 návštěvníků, říká ředitel Dimitris Gavalas. Pracuje pro Kulturní nadaci Pireus Bank, která získala zbývající prostředky a stará se o každodenní provoz. Muzeum poprvé vypráví celý příběh mastichy, slouží také jako vzdělávací centrum, říká Gavalas. Protože znalosti mohly být ztraceny. Vždyť se vždy předávala pouze ústně, z generace na generaci, a v této tradici došlo k přerušení. Nebylo tedy jisté, že Chios svůj poklad zachová. Nyní je zde však muzeum a brzy zde vznikne, i s pomocí EU, ústav pro výzkum mastichy.
Farmář Giannis Koutroumbes na svém poli říká: „Můj otec mě napomínal, nesmíš stromům příliš ubližovat. Ale každý to tady dělá trochu jinak.“ Koutroumbes chce „trochu experimentovat“. Koneckonců vidí, že stromy dávají různé výnosy. „Průměr je 250 gramů mastichy na asi patnáctiletém stromu.“ A jak se mu daří? Má však i stromy, které mu dávají více „diamantů„. Tak říká lesklým kapkám. Čím je pryskyřice průzračnější, tím je cennější: „Ta úplně nejzářivější se těžko vyrábí.“ Cena závisí na kvalitě, říká farmář, „mezi 20 a 86 eury za kilogram“, které dostává od odbytového družstva.
Družstvo
Toto družstvo je také historickým úspěchem, někteří také říkají, že je to donucovací systém. Bylo založeno v roce 1938 a letos v létě slaví výročí. Zemědělci stále dodávají svou úrodu družstvu a to se stará o odbyt. Družstvo bylo založeno v době krize, kdy cena mastichy prudce klesla. Již v roce 1890 vznikla v USA první velká továrna na žvýkačky, která vůbec nepoužívala mastichu. Chios byl v té době stále součástí Osmanské říše, ale sultánova říše upadala a s ní i chuť na mastichu. Na Chiu mnoho zemědělců vykácelo své stromy a na polích vysadilo tabákové rostliny.
Osmané převzali Chios od Janovců v roce 1566 a ostrov nazvali Sakız Adası (sakız znamená mastika, ada znamená ostrov). Sultán si okamžitě nárokoval většinu úrody pro sebe. Protože si však mastichy velmi cenil, udělil zemědělcům zvláštní výsady: směli sami spravovat svých 21 vesnic. Cizím lidem byl v době sklizně vstup zakázán, protože opět nesměl ani gram padnout do nesprávných rukou. Masticha byla nepostradatelná pro tureckou pochoutku, kterou dodnes najdete v každé turecké cukrárně: Lokum. Je tvrdý a sladký, okamžitě se lepí na zuby. K jejich vyčištění se masticha používala znovu, ke žvýkání.
Po 2000 letech další geniální marketingový nápad: luxusní zboží se stává produktem životního stylu
Trvalo dlouho, než se obyvatelé ostrova vzbouřili proti Osmanům. Když se jim to v roce 1822 podařilo, podníceni řeckými povstalci, kteří přišli, skončilo to strašlivým masakrem. Osmanští vojáci zabili 25 000 lidí a tisíce jich odvedli jako otroky. Sultán Mahmúd II. tím však rozzuřil svou sestru Esmu, protože příjmy z obchodu s mastichou plynuly do její pokladny. Esma si nedala pokoj, dokud sultán prodej otroků z Chiosu nezastavil. Ti, kteří byli ještě naživu, byli propuštěni. Jen aby znovu osídlili mastichové vesnice. Poté s nimi byla uzavřena dohoda o volném obchodu, díky níž mohli zemědělci poprvé sami prodávat svou produkci. A obyvatelé se ukázali jako dobří obchodníci. Ostrov zůstal pod osmanskou nadvládou až do roku 1912.
Giannis Koutroumbes má v ruce kbelík plný bílého prášku. Posype práškem velkou plochu kolem stromu, v kruhu velkém jako rozpětí krajních větví. Říká se tomu „prostírání stolu“. V červenci dostanou všechny mastichy takový bílý ubrus z uhličitanu vápenatého, aby vzácné kapky nepadaly na holou zem a neslepovaly se. „Tuhle práci musíte milovat, jinak ji nemůžete dělat,“ říká farmář. Celý den je na nohou, celý rok se věnuje svým stromům. Po sklizni v srpnu a v září musí své stromy hnojit, starat se o ně, prořezávat je, až vypadají jako tanečnice točící se kolem vlastní osy. A po sklizni musí mastichové korálky pracně ručně čistit. Mladí se to vždycky naučili od starých.
Dům výrobního družstva se nachází v centru města Chios. Vstupní hala připomíná vstupní halu historické bankovní budovy se sloupy a širokými schodišti. V prvním patře, v kanceláři se staromódními hnědými skříněmi, sedí Ilias Smyrnioudis, je mikrobiolog, studoval v Londýně a vrátil se. Farmáři o Smyrnioudisovi říkají: „Ví o mastiše všechno.“ On sám říká: „Chci zdejším lidem do budoucna zajistit dobrý příjem z mastichy.“ A jak se mu daří?
Proto zřizuje „Výzkumné centrum pro mastichu“, které bude spolufinancovat EU. Masticha má velkou budoucnost, zejména ve farmaceutickém průmyslu, říká odborník.
Farmaceutické použití mastichy
- „V roce 2015 Evropská agentura pro léčivé přípravky potvrdila význam mastichy jako tradičního prostředku při zažívacích potížích a hojení ran.“
- Studie také ukazují účinky mastichy proti bakterii Helicobacter, dále se zkoumají účinky na diabetiky a také účinky při snižování cholesterolu.
Podle Smyrnioudise poptávka v současnosti značně převyšuje kapacitu 2,2 milionu stromů na ostrově Chios.
Masticha z ostrova Chios se nyní vyváží do 45 zemí. V USA se používá k potahování náplastí, které podporují hojení ran. „Údajně ji vynalezli Němci během první světové války. Smyrnioudis však ve starých lékařských spisech objevil, že mastichu k tomuto účelu používali už Turci, spojenci německého císaře. Dodnes má významné odběratele v Orientu a arabském světě, dokonce i v chudé Mauritánii, kde si kouř z hořící mastichy obzvlášť cení.
Smyrnioudis říká, že kvůli řecké finanční krizi se na své stromy vrátilo více obyvatelů ostrova. Vysazují se nové stromy, protože je to nyní výhodné. S mastichou to zkoušeli i v Turecku a Itálii, ale nefunguje to, stromy neplodí. Smyrnioudis říká: „Je to zdejším mikroklimatem, mírnými zimami a velmi suchými léty, k tomu zvláštní půdou a tisíciletou tradicí pěstování“.
Sfinga – pečeť
Kromě toho je tu pravděpodobně marketingová dovednost Chiosanů. Již v helénistické době opatřovali své výrobky zvláštní pečetí: sfingou. O dobré dva tisíce let později mělo několik lidí z ostrova další podobně imageotvorný nápad: vytvořili „Mastiha Shop“, elegantní síť obchodů s jednotným, moderním designem. „Byla to malá revoluce,“ říká zakladatel Giannis Mandalas. Je mu 56 let, má šedivé kudrny po ramena a nemůže přestat kouřit. Na Chiou Mandalase nepotkáte, ale v aténské kavárně je vždy trochu udýchaný, mobilní telefon na stole zvoní téměř bez přestávky.
Mandalas říká, že velmi tradiční pěstitelé mastichy byli zpočátku skeptičtí, když před 15 lety představil své nápady, ale úspěch se rychle dostavil. V současné době je v Řecku sedm obchodů s mastichou, před začátkem řecké krize jich bylo pět. Další obchody otevřeli v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru a na Kypru. Prodávají tělové a zubní pasty s mastichou, marmelády, těstoviny, pilulky a prášky. Vlna zdraví a životního stylu pomohla proměnit luxusní zboží vyhledávané pouze znalci ve vyhledávaný, široce použitelný přírodní produkt. Družstvo Chios je také největším akcionářem společnosti Mastiha Shop.
Družstvo poskytlo pozemek pro muzeum, které je spolufinancováno EU, a v suterénu má svůj archiv. „EU podpořila naši malou revoluci,“ říká Mandalas, „nyní nám pomáhá vybudovat výzkumné centrum. To bude další revoluce.“
Zakladatel obchodu Mandalas a biolog Smyrnioudis nejsou synové pěstitelů mastichy. Jejich otcové byli kapitáni a každoročně trávili mnoho měsíců na moři. Námořnictví je druhou vášní Chiosanů. Mandalas říká: „Můj otec dělal všechno pro to, abych se od moře držel dál“. Měl tedy jedinou možnost: mastichu.